úterý 1. září 2015

Ohlédnutí za prazdninovým čtením

Možná to bylo prázdninama, možná zpomalenou atmosférou, možná vedrem. Možná tím, že prcek je pořád větší a jsem s ním další a další dny, a tak se učíme koexistovat tak, abychom měli každý víc a víc času na sebe. Jemu stačí kostky a autíčka k samostatnému hraní, potřebuje mě de facto už jen k chystání jídla. A já si můžu vedle něj lehnout na gauč a vzít do ruky knihu tak, abych měla dost času a prostou k tomu, abych přečetla aspoň dvě stránky a zároveň věděla, co se na nich událo.



Tahle kombinace každopádně způsobila to, že jsem o prázdninách přečetla 3 (!!!) knihy. Vzhledem k tomu, že naposledy jsem dočetla knihu někdy v 9. měsíci těhotenství, je to fakt výkon.

První kniha se ke mě dostala vlastně náhodou. Byla jsem nemocná, ležela u naších v obyváku, prcek byl pod dozorem babičky a kniha prostě ležela na stole. Musím říct, teda, že obal knihy mi evokoval nějakou červenou knihovnu, ale jakmile jsem zjistila, že je to o Japonsku, pustila jsem se do čtení.



Suši v duši je částečně biografie a částečně vhled do prapodivných zvyků a stylu života Japonců. Osobně teda mám o Japoncích jakž takž dobřé představy, hlavně díky zavislosti mého manžela na anime a Nintendu. Ale musím říct, že jsou tyhle představy dost idealizované. Japonci jsou totiž tak hrdí, až to není hezké. Občas. A taky žijou v neustálem stresu. A ani s tím zdravím díky skvělému, vyváženému a zdravému jídlu to není tak slavné. Ale kniha nemá poučovat. Je to vlastně docela smutný příběh ženy, která byla celý život nešťastná a své štěstí našla právě v Japonsku a mezi Japonci, kteří, ať jsou jací jsou, jsou prostě hodní, dobří, pravdomluvní a poctiví. Alespoň pokud mezi ně nepočítáte bývalého japonského manžela autorky - Denisy Ogino.
Ta se po návratu na Slovensko proslavila právě svou knihou a také kuchařkou, na kterou si od přečtení knihy dělám zálusk.



K přečtení dalších dvou knih mě dokopala chuť oprášit můj starý dobrý Kindle. Který toho má za sebou už opravdu dost a bohužel to jde znát už i na jeho displeji :/ ale miluju ho stále dál i po všech těch letech.

Nevěděla jsem ani moc co si vlastně chci přečíst, takže jsem hledala elektronické knihy a hledala a hledala, až mě zaujal název Žluté oči krokodýlů. Miluju knihy, jejichž názvy jakoby nedávaly smysl.


Autorka knihy, Katherine Pancol, za ní dostala ve Francií mnoha ocenění a zaujalo mě, že má kniha další pokračování a jedná se de facto o rodinnou ságu.
Nevím, co o ní napsat. Jestli je skvělá nebo hrozná. Protože jsem měla několikrát sto chutí ní (nebo spíš Kindlem) praštit o zeď. Jistě, kniha je čtivá, skvěle napsaná, je v ní spoustu zajímavostí (i když občas moc zdlouhavých), ale když se sžijete s hlavní hrdinkou, máte radost, jak se dostává ze své ulity, jak se jí konečně začíná dařit, a pak se ji  v živote ZASE NĚCO PODĚLÁ! Nebo když se objeví její starší dcera s tím svým otřesným spratkovským chováním, mate chuť ji proste nafackovat! Prostě nemůžete jinak a knihu musíte alespoň na pár hodin odložit. Jenomže o tomhle by literatura měla být. O vzbuzování emocí. Takže když jsem knihu dočetla, samozřejmě jsem začala ihned přemýšlet o pokračování - Pomalém valčíku želviček.

Když jsme u těch emocí... to nejlepší nakonec.



Už dlouho se mi nestalo, aby mě kniha tak hezky rozesmála, vytvořila mi v hrudníku příjemný pocit a zároveň mě donutila brečet jako hysterka. Než jsem tě poznala autorky Jojo Moyes je kniha, která se rozhodně zařadila mezi mých TOP. Určitě je to jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Neuvěřitelně jsem se sžila s postavami i s celým prostředím.
Hlavní hrdinka Louisa žije obyčejný, nudný, ničím nezajímavý život. Je nemotorná, nemá sebevědomí (za což může ale poděkovat hlavně lidem v okolí), ale de facto je s tím spokojená. Když je nucena najít si novou práci, stane se ošetřovatelkou/společnicí inteligentního, bohatého muže, který je již dva roky připoután na vozík. Může hýbat jen hlavou a dlaněmi. 



Když jsem to začínala číst, říkala jsem si, no jo, to zas bude nějaká průhledná romantika. On se do ní bůh ví proč zamiluje, začne kvůli ni opět žít, ona díky němu pozná krásný velký šírý svět a on nakonec ještě začne chodit a budou spolu šťastně žít až do smrti.
No, mýlila jsem se. Kniha vás vtáhne do děje už během prvních pár stránek, budete se opravdu často usmívat, sympatičtí hlavní hrdinové se vám dostanou pod kůží a vy jím budete přát jen to nejlepší. Budete mít radost z toho, jak moc se Louise postupně mění život a já moc by vám muž, který se sám ani nevyprázdní, v životě vlastně scházel. O to víc pak budete hltat poslední stránky, brečet jak magoří a nedočkavě přemítat o tom, jak to vlastně dopadne.




1 komentář:

  1. Úžasný článek! Díky za inspiraci, přemýšlím, že bych ho taky udělala, jenže jsem za prázdniny přečetla 12 knížek a bojím se, že by byl až moc dlouhý, tak uvidím :) Každopádně Než jsem tě poznala si chci taky přečíst :)

    20 Knižních Faktů

    OdpovědětVymazat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.